Můj syn má 11 měsíců. Nechodí. Jen se plazí. Ale plazí se rychleji než moje reakce. Je to jako mít doma malého ninju, který se ti vkrade do života, do šuplíku, do skříně, do duše.
Hračky? Nuda.
Šuplíky? Pokladnice chaosu.
Každý den začíná stejně: otevře šuplík. Vyskládá. Rozhodí. Zhodnotí.
Dneska to byly ponožky. Včera příbory. Zítra to bude daňová dokumentace.
Vyskládává s vášní. S přesností. S cílem. Cílem zničit systém.
My jsme se bránili. Dali jsme zarážky. On je obešel. Přesunuli jsme věci výš. On se plazil výš.
Nakonec jsme odklidili všechno. Všechno.
Náš byt teď vypadá jako minimalistická galerie. Jen bez estetiky. A s rajčetem na zdi.
Já mezitím žiju v režimu „preventivní úklid“. Uklízím věci, které ještě nebyly rozházeny.
Uklízím i vzpomínky. Na dobu, kdy jsem měl kontrolu. A šuplíky.
Ale on se směje. S ponožkou v puse. A já ho miluju. A taky trochu nenávidím. Ale hlavně miluju. Ale taky bych si rád otevřel šuplík. Jen tak. Bez výbuchu. Prosím.