Kdysi bylo doma ticho. Ticho jako v knihovně. Ticho jako v meditaci. Ticho jako v reklamě na čaj.
Pak přišel syn. A objevil zvuk. Ne jako že „mamamam“ nebo „tatatatata“. Ale jako že sonický útok, který by rozplakal i netopýra.
Křičí. Ne proto, že je smutný. Ale protože může. Křičí na hračky, na psa, na televizi, na rajče. Křičí i na ticho.
Je to jako mít doma malý megafon s emocemi. Emoce se střídají rychle: radost → vztek → radost → výbuch → smích → výbuch → výbuch → výbuch.
Zvuková paleta je bohatá. Máme tu:
- „Vysoký tón radosti“ – slyšitelný až v sousedním kraji.
- „Střední tón frustrace“ – připomíná sirénu, ale bez varování.
- „Nízký tón vzdoru“ – rezonuje v podlaze a v duši.
- „Neidentifikovatelný tón“ – pravděpodobně volání do jiné dimenze.
Já mezitím nosím špunty do uší. Ne kvůli ochraně, ale jako symbol odporu. Pes se odstěhoval pod postel. Kočka začala meditovat. A já? Já se snažím komunikovat pomocí mimiky, protože mluvit přes ten hluk je zbytečné.
Ale on se směje. A já ho miluju. A taky trochu nenávidím. Ale hlavně miluju. Ale taky bych si rád poslechl ticho. Jen na chvíli. Prosím. Bez výkřiku. Bez ozvěny. Jen tak. Prosím.