Můj jedenáctiměsíční syn objevil jídlo. Ne jako že „ochutná a spolkne“, ale spíš jako že rozmaže, rozdrtí, hodí, rozetře, zhodnotí texturou a pak si to vetře do vlasů. Je to jako performance art, jen s rajčetem a bez publika, které by to ocenilo.
Rajče je jeho oblíbená zbraň. Má ideální konzistenci, barvu krve a schopnost proniknout do všech struktur domácnosti. Včera jsem našel rajče v dálkovém ovladači. Dneska v pantofli. Zítra ho najdu v daňovém přiznání.
Jídlo už není aktivita. Je to rituál destrukce. Lžička? Nepotřebná. Miska? Dekorace. Podlaha? Plátno. Já? Uklízeč, psycholog, oběť.
Každé krmení je jako epizoda MasterChef: Baby Edition. Hodnotí se kreativita, rozsah škod a schopnost zasáhnout strop. Bonusové body za to, když se rajče dostane na psa, který už rezignoval a žije pod stolem.
Ale směje se. A já ho miluju. A taky trochu nenávidím. Ale hlavně miluju. Ale taky bych si rád snědl něco teplého. Bez rajčete. Bez otisků prstů. Bez výkřiků. Jen tak. Prosím.
Nebylo to tady už jednou? Nebo je to jen snaha zarolovat některé aktuální bonzy? Tohle by se mělo hlásit!