Pamatujete si ten klidný čas, kdy dítě jen leželo a koukalo? Já taky ne. Můj syn totiž začal lozit. Ne tak jako „po čtyřech“, ale spíš jako po všem, co existuje. Je to jako když se kombinuje pavouk, ninja a malý diktátor.
Lozí po gauči, po stole, po mně, po kocourovi, po zdi, po stropě (neptejte se jak). Včera se pokusil vlézt do pračky. Dneska do květináče. Zítra pravděpodobně do daňového systému.
Já mezitím běhám za ním jako osobní asistent chaosu. Můj denní počet dřepů překonal fitness trenéra. Moje záda se snaží outsourcovat bolest do jiného těla. A moje duše? Ta se schovává za gaučem, kam už taky leze.
Ale směje se. A já ho miluju. A taky trochu nenávidím. Ale hlavně miluju. Ale taky bych si rád sedl. Jen na chvíli. Prosím. Nelez mi na hlavu. Doslova.
